Byl podvečer a já kráčel podmanivou Paříží. Vnímal jsem každou vůni, každý zvuk, každou sochu včetně pohledů, jaké na mne vrhaly. Nechtěl jsem, aby mi unikl jediný okamžik. Slunce vrhalo pestré odstíny barev na tváře lidí a jeho slábnoucí paprsky tančily po okolních střechách. Všechno se zpomalilo a loučilo se s odcházejícím dnem. Stál jsem na terase a kouřil. Díval jsem se dolů k Seině na jejímž protějším břehu se k nebi tyčila mohutná ocelová stavba Eiffelovy věže. Na terase postávala skupinka lidí, povídali si, popíjeli, smáli se a na mě dolehla tíživá samota. Bylo to pár týdnů od toho, co jsem odešel, ale mi to připadalo spíše jako roky. Jak moc se toho od té doby událo. Vzpomínal jsem na domov a přemýšlel, co se tam teď asi děje. Museli trpět. Představoval jsem si, jak to doma musí mít teď všichni těžké, jak se přes den pídí po jakékoliv informaci, jak doufají, že jsem stále na živu. Jak moc jsem je už musel za svůj krátký život zranit. Žádný rodič si tohle zažívat nezaslouží a ti moji teprve ne.

Čím více jsem pátral po dopovědích o svém životě, čím více jsem se ptal, proč jsem se vlastně narodil na místě lidmi nazývaném země, čím více jsem volal do nebe otázky, jaký tady mám vlastně úkol, tím více přibývalo otázek bez odpovědí. Otázky se hromadily. Trýznily mě při usínání a posmívaly se mi při vstávání. Nekonečný koloběh bez konce. Had zakousnutý do svého ocasu. Z myšlenek mě vytrhnul vysoký ženský smích. Všiml jsem si, že pochází od dívky pod terasou. Se svým milým se honili kolem fontán a tu a tam na sebe se smíchem cákali vodu. Musel jsem se pousmát. Vypadali tak bezstarostně, tak šťastně. Byl to nádherný pohled. Už byla noc a kapky z fontán se třpytily v měsíčním světle a pak dopadaly na hladinu. Za fontánami se v pozadí do výšky pnula Eiffelovka oděná do světýlek a v noční tmě vypadala ještě lépe než přes den. Hodil jsem batoh na záda a abych zahnal smutek, vyrazil jsem na noční procházku městem. Všude to žilo. Terásky před restauracemi byly zaplněné lidmi a odevšad se ozýval smích a cinkání skleniček a příborů. Rozhodl jsem se, že si za peníze, co jsem předevčírem dostal od paní u pekárny, zajdu na večeři a svým způsobem tak oslavím první milník mé cesty. Obcházel jsem restaurace a na vývěskách před nimi jsem hledal něco, co by odpovídalo mým finančním prostředkům.
  Stál jsem už asi u dvacáté restaurace a ve vývěsce před vchodem četl jejich nabídku jídel. S neúspěchem jsem už předem počítal, a tak, když jsem projížděl ceník, jsem nebyl ani moc zklamaný. Smířil jsem se s tím, že dnes večer dojím zbytek suché bagety, kterou jsem měl v batohu, a vydal jsem se hledat nějaké místečko, kde bych mohl přečkat noc. Neurazil jsem ani padesát metrů, když mě zastavil sympaticky vypadající kluk s dlouhými vlasy. Vychrlil ze sebe několik vět ve francouzštině, ale pak z mého výrazu asi pochopil, že mu vůbec nerozumím, a tak přešel na angličtinu. Dozvěděl jsem se, že mě s kamarádkami zvou na večeři. Že mě viděli, jak zklamaně odcházím pryč, a tak se domluvili, že mě pozvou. A že by byli velice rádi, kdybych jejich pozvání přijal.
  Jonas, Karoline a Jessica byli z Kalifornie a byli zde na studijním pobytu. Byli krásní, plní radosti a taky moc hodní. Než přinesli jídlo, stihli jsme probrat mou cestu. Vykládal jsem jim o Ashmirovi a Aferovi, o Davidovi a jeho mamince, co mi připravila rybu, o nocích v lesích a městech až do té doby, než mé povídání přerušil číšník. Na stůl přinesl kuře s rýží a nudle s nějakými mořskými potvorami. Vše bylo úhledně naskládáno v malých mističkách. Vypadalo to jako předkrmy, a také jsem si to myslel. A tak, když jsem se pak zeptal, kdy donesou hlavní jídlo, dali se mí přátelé do smíchu a Karoline na stůl dokonce vyprskla trochu vína. Jonas mi vysvětloval, že tady je taková velikost porcí normální, a pak mi začal hrdě vyprávět o steacích, jaké dělají v Kalifornii. Povídal také o tom, jaký se tam vede život, o surfování, o palmách a písčitých plážích. Taky na jejich studium v Evropě přišla řeč. Shodli se, že nám hodně závidí naši bohatou historii, ale zase moc ne zimu. Naši rozpravu ukončil až číšník s informací o pozdní hodině a nutnosti nás požádat o zaplacení.
  Lidí venku značně ubylo. Obloha byla zatažená a vypadalo to, že bude pršet. Karoline mě nabídla, abych strávil noc u nich na hotelu, ale já nabídku zdvořile odmítnul. Toho jsem později značně litoval, protože k ránu začalo dost pršet.
  Ráno jsem vylezl promočený z křoví a vyrazil směrem na jih, abych opustil město. Dalším cílem bylo šest set kilometrů vzdálené Bordeaux. Koupil jsem si toustový chléb a dvě bagety. Našel jsem výjezd na dálnici a dal si v hospodě opodál pivko. Cesta přes město mi zabrala celý den, a tak jsem se rozhodl u výjezdu z města přespat a vyrazit ráno na stopa. Spaní jsem si našel u velké bílé bedny, která stála uprostřed travnatého plácku opodál. Asi kolem dvanácté v noci jsem zjistil, že horší místo jsem si asi vybrat ani nemohl. Byl to obrovský transformátor, který co hodinu začal tak strašně vrčet, že se okolo něj chvěla zem. Do toho začalo zase pršet, takže jsem opět celý promokl.

  Paříž za námi dávno zmizela a můj řidič Marko právě balil druhé brko. Moc nemluvil, což mi vyhovovalo. Dozvěděl jsem se jen, že létá se stíhačkou, což jsem mu uvěřil, až když jsme přijížděli k obrovské ocelové bráně na jejímž vrchu byl ve spirále upevněn ostnatý drát. Oblohu prořízl blesk a z jeho zaburácením se spustil déšť. Brána se se skřípotem začala otevírat, pak jsme projeli ještě dvěma dalšími, až jsme se nakonec dostali do rozlehlého areálu vojenské základny. Při příjezdu nás míjely transportéry s kulomety a Marko z okna mávnul na skupinku vojáků probíhající kolem nás směrem ke stíhačce, co právě přistála na ranveji. Vjeli jsme do rozlehlého hangáru a Marko mi řekl, ať tady na něj počkám, a ukázal mi místo, kde si můžu sednout. Ze začátku se mnou v hangáru byla mladá slečna, která mi uvařila kávu, ale ta pak také odešla, a tak jsem byl v hangáru už dobrou hodinu úplně sám. Čekal jsem, až si Marko vyřídí nějaké neodkladné záležitosti, aby mě pak mohl hodit na benzínku na dálnici. Dostal jsem příkaz neopouštět svou pozici, a tak jsem se aspoň kochal stíhačkami, které stály opodál. O další hodinu později jsem to už nevydržel a ušel asi padesát kroků k nejbližší z nich, abych se mohl podívat zblízka. Vzadu měla dva obrovské výfuky. Na křídla jsem dosáhnul, jen když jsem se postavil na špičky, a pod každým křídlem byly zavěšené dvě rakety. Na čumáku bylo napsáno 330-EF. Nikdy jsem stíhačku takhle zblízka neviděl. Bylo to krásné letadlo, ale vzbuzovalo ve mně i trochu strach. Marko přišel asi o hodinu později.
„Ahoj Luko, promiň za zpoždění.“ řekl udýchaně. „Myslel jsem, že to bude rychleji.“
„To nevadí, za tohle mě to čekání stálo.“ Odpověděl jsem a ukázal směrem ke stíhačkám.
„Támhle ta je moje.“ ukázal Marko na třetí v řadě. Pak si hodil přes ramena můj batoh, jako kdyby nic nevážil, a za chvíli jsme byli u auta. U brány jsme mávli na vrátného, projeli dvěma dalšími branami a o chvíli později jsme zase uháněli po dálnici dál na jih.

  Byla noc a pršelo. Ležel jsem pod lavičkou a škvírou mezi dvěma deskami na mne stékaly kapky vody a dopadaly na můj již tak dost promoklý spacák. Pár dní jsem šel pěšky. Došlo mi jídlo a za poslední peníze jsem si včera koupil kávu na benzínce, kde jsem teď trávil poslední dva dny. Pořád prší a ani aut tu moc nejezdí. Kdyby bylo lepší počasí, určitě bych už šel pěšky. Takové chvíle člověka učí trpělivosti a vůli nevzdávat to. Noci přečkávám v polospánku a přes den stopuji. Tu a tam se zajdu ohřát na benzínku. Už mě to stopování moc nebaví a začínám se těšit na chůzi. Ráno se na nebi objevilo slunce jako příslib lepšího dne a opravdu tomu tak bylo. Sbalil jsem si promočený spacák, dojedl poslední kousek chleba, který byl celý mokrý po deštivé noci, a pak jsem se vydal na stopa. Měl jsem štěstí, a tak jsem se za chvíli vezl Francií dál na jih.
  Pár dní jsem strávil na benzínkách, než jsem se konečně dostal do Bordeaux. Byl jsem celkem unavený a vyhládlý. Neměl jsem už žádné peníze, a tak jsem přemýšlel, co budu dál dělat. Prošel jsem přes most, až jsem nakonec dorazil do centra. Památky mě teď moc nezajímaly, spíše jsem potřeboval vymyslet, jak se najíst a kde spát, ale když už jsem byl tady, byla by škoda se do centra nepodívat. Náměstí bylo krásné. Bohužel mi můj ne zrovna skvělý stav znemožňoval si celou tu krásu vychutnat do plna, a tak jsem se raději vydal pěšky dál na jih. Procházel jsem kolem rybářských osad, které se skládaly z malých čtvercových domečků ze dřeva. Ty stály v řece na čtyřech kůlech. U každého pak byl malý jeřáb, jehož rameno čnělo nad vodu a na konci každého z nich byla ve vzduchu zavěšená síť na chytání ryb. Vylezl jsem na vrak lodi, ke kterému se dalo dostat asi po tři metry dlouhé traverze, a započal jsem průzkum. Byla to velká z části potopená nákladní loď, která už jen tak ležela v řece. Ze břehu vypadalo, že půjde prozkoumat více, jenže většina podpalubí byla zatopená a zbytek vstupů byl svařen, aby se zabránilo mi podobným návštěvníkům vstoupit. Voda v řece byla rozvodněná a toho jsem se trochu bál, protože když se člověk podíval dolů z lodi, proudy okolo tvořily celkem mohutné víry, a tak když se někde zevnitř lodi ozval podivně znějící zvuk, raději jsem se rychle vrátil zpět na břeh.    Pokračoval jsem proti proudu řeky a snažil se moc nemyslet na hlad. Když jsem dorazil k velkému nákupnímu centru za městem, bylo už pozdní odpoledne. Přemýšlel jsem, co budu dělat. Protože jsem měl hlad a krást jsem nechtěl, rozhodl jsem se, že zkusím žebrat. Moc se mi do toho nechtělo, přeci jen mi to přišlo celkem potupné, ale hlad byl veliký, tak proč to nezkusit. Vzal jsem ze země kelímek, na něj fixem od Afera napsal jedno euro a postavil jsem se nesměle ke dveřím supermarketu. Nevěděl jsem, jak se takový žebrák má vlastně chovat, a tak jsem se jen rozpačitě usmíval na lidi okolo a oni se zase stejně tak usmívali na mě. Neuběhlo ani čtvrt hodiny a můj kelímek byl naplněn. Jedna paní mi přispěla dokonce dvakrát po dvou eurech, jednou když šla dovnitř a jednou když šla ven. Spokojeně jsem si vysypal nažebrané peníze do kapsy a šel si za ně koupit flašku vodky a cigára. Ne, dělám si jen srandu. Koupil jsem si mléko, toustový chléb, marmeládu a jablko. Když jsem vyšel ven, odchytila mě jedna paní, že mě prý viděla žebrat před obchodem, a že jestli bych chtěl, může mě zavézt na krásné místo za městem, kde se dá v bezpečí přespat. Její nabídku jsem bez váhání přijal, protože noci ve městech jsou jedny z těch méně příjemných součástí putování po světě. Zavezla mě ke kostelíku, který stál na kopečku za městem a odkud byl na město neskutečně nádherný výhled. Sedl jsem si před vchodové dveře a sledoval pomalu se blížící západ slunce. Popíjel jsem mléko a jedl tousty s marmeládou, které díky dlouhému hladu chutnaly lahodně jako pokrm z nebes. Po večeři jsem si na mobilu pustil Tequila Sunrise od Cypress Hill a se zapálenou cigaretou sledoval, jak se celý Bordeaux zbarvuje do rudé barvy, kterou slunce na obzoru barvilo nejen město, ale také obláčky na obzoru. Málokrát v životě jsem se cítil tak přítomen okamžiku jako tady. Byl jsem na chvíli tak krásně melancholicky šťastný. Na hřbitově jsem si napustil vodu a lehl si pod břečťan za hřbitovní zeď k sebevrahům a vyvrhelům a během chvilky usnul hlubokým spánkem. Ráno jsem se vzbudil časně, věci jsem nechal u zídky a přidal se k lidem směřujícím do kostela. Když jsem vcházel do kostela, v duchu jsem si děkoval, že jsem si nakonec neustlal před vchodem, jak jsem měl prvně v plánu. Mše byla francouzsky a to mi celkem vyhovovalo, protože jsem si mohl jen nikým nerušen přemýšlet. Nikdy jsem neměl moc náladu poslouchat od někoho rady o tom, jak bych měl žít. A už vůbec ne od farářů, kteří se stejně většinou narodili do super fungujících rodin, a tak nemají vůbec páru, jaké jsou špinavé ulice a duše lidí v nich. Určitě neznají smrad trávy a sprejů nebo smrad cely a co mi pak budou takoví lidi radit. Farář dnes určitě lidem v kostele radil, jak mají být hodní a jak mají strašně milovat boha, a že nejdůležitější je důvěřovat Ježíši a milovat ho. Seděl jsem úplně vzadu a přemýšlel jsem o tom, jak si farář sedne po mši do auta a zajede si k někomu na skvělou kačenu a víno. Jak se pak večer pomodlí za lásku a spásu světa a spokojeně usne s pocitem dobře odvedené práce. Farář u oltáře právě zvedal ruce k nebi a s pohledem upřeným ke stropu odříkával nějakou modlitbu. Možná jsem mu křivdil, možná to byl dobrý chlap na správném místě a třeba se opravdu snažil udělat svět hezčím místem k žití. Ale myslím si, že kdyby v kostelích měli kázání lidé jako Afer anebo Aschmir, chodil bych do nich poslouchat rady i rád. Uvažoval jsem, co by dnes říkal na církev vlastně Ježíš. Bibli jsem poslední dobou pročítal dost a myslím si, že by se mu moc nelíbilo, kam se jeho učení o pokoře a lásce dostalo. Povětšinou na mě kněží v kolárku působili poněkud nadřazeně a celkově jsem církvi moc nemohl přijít na chuť. Přišlo mi, že místo pokory a lásky se církev dala na cestu pouček a příkazů. Stala se institucí a ne myšlenkou. Určitě toho udělala spoustu dobrého, ale nějak mi ten její koncept neseděl. Naproti tomu byl pro mě Ježíš fakt mega hustý týpek. Vždycky se zajímal o ty, co to nejvíce potřebovali. A hlavně o ty, o které se nezajímal nikdo jiný. S těmi, které společnost nepřijala, mluvil o životě a lásce. Každého bral jako sobě rovného a každého přijmul, i ty, co to v životě dost posrali, a to se mi na něm mega líbilo. I kdyby to byl jen obyčejný chlapík se zásadami a ne boží syn, byl to určitě borec. A já si říkal, že bych chtěl být jednou jako on anebo aspoň jako Frankie dlouhán. Dost jsem toho v posledních letech posral. Od všemožných krádeží, chlastání a hulení trávy po zničené auta a zastávky a říkal jsem si, že touhle poutí to všechno nechám za sebou a budu se snažit být dobrým člověkem a život Ježíše byl plný moudrých příběhů, které mi byly dobrým základem pro to, abych se o to aspoň pokusil. Mše skončila a já si šel zabalit věci. Spočítal jsem peníze, co mi zbyly, strčil jsem je do kapsy, na záda jsem si hodil batoh a vyrazil dál.

Celý den jsem šel a nic moc se vlastně neudálo. Pitnou vodu jsem měl, jídlo taky a to bylo hlavní. Po celém dni chůze jsem došel někde za město a našel si spaní pod mostem, který alespoň trochu přisliboval suchou noc. Hodil jsem na zem celtu a ubral se ke spánku. Pustil jsem si Les Choristes – La Nuit a dal se do pláče. Ani nevím, proč jsem plakal, ale plakal jsem tak dlouho, až jsem usnul. Ráno mě vzbudil nějaký pán a začal se mě na něco vyptávat. Když pochopil, že francouzsky to se mnou nepůjde, začal anglicky. A to jsem pak radši dělal, že mu nerozumím. Chlapík v růžové košili se mě dotazoval na sex. Byl jsem trochu vystrašený a jeho nabídky razantně odmítal. V duchu jsem se snažil si vzpomenout, kde v batohu mám nůž, ale naštěstí po krátkém rozhovoru chlapík pokrčil rameny a odešel. Dal jsem se rychle do balení, jenže k mé smůle jsem večer celtu položil do hovna a teď byla celá špinavá. Šel jsem k řece a snažil se ji rychle omýt. Smrad to byl nehorázný, dolů to taky moc nešlo, a nakonec vzal za své můj malý ručník, kterým se mi pak konečně podařilo celtu vyčistit. Chlapík v růžové košili se tu a tam objevil opodál, ale vypadal, že spíše vyhlíží až zmizím, než že by mi chtěl něco udělat. Bohužel jsem pak při odchodu prošel kolem dvou polonahých chlapů, kteří se navzájem ukájeli, a jeden z nich byl právě pán v růžové košili. Rychle jsem odvrátil zrak a přidal do kroku. Zanedlouho jsem už stál u silnice vedoucí na jih do Španělska a stopoval.
  Celý den jsem strávil na jednom místě, ale nikdo mi nezastavil. Přespal jsem uprostřed kruhového objezdu a zkoušel to znova. Odpoledne se na mě konečně usmálo štěstí a zastavil mi kamion. Svým zastavením zablokoval celý kruhový objezd a na chvíli tak za sebou vytvořil malou troubící kolonu. Rychle jsem naskočil na místo spolujezdce, zabouchl jsem za sebou těžké dveře a kamion se dal do pohybu. Za volantem seděl postarší chlapík, podal mi ruku a přestavil se jako Ivan. Ivan byl z Ukrajiny a anglicky vůbec neuměl, ale přesto jsem pochopil, že nechápe, jak mě mohlo napadnout stopovat na kruhovém objezdu. Aby ještě zdůraznil hloupost mého počínání, poklepal si prstem na čelo. Měl jsem veliké štěstí, protože Ivan jel do města San Sebastian a mohl mě vysadit v Irunu, kde jsem se rozhodl započít svou pěší pouť. Už jsem si přál tam být. S Ivanem ubíhala cesta příjemně. I když jsme navzájem neuměli své jazyky, dokázali jsme se na základě společných slovanských kořenů pochopit, a to ke konverzaci stačilo. Probírali jsme Ivanovu rodinu a jeho zážitky s ježděním. Ivan povídal jednu šílenou historku za druhou. Jednou ho prý v Rusku obklíčily černé mercedesy, donutily jej zastavit a pak mu prý ukradli všechno zboží i s kamionem a nechali ho bez dokladů a bez peněz stát na kraji cesty. Zpátky na Ukrajinu se prý dostával složitě stopem. Mimo vážné historky měl i pestrou paletu vtipných, a tak nám spolu cesta rychle ubíhala. Po pár hodinách jízdy jsme zastavili na oběd. Ivan důsledně trval na tom, že když má v kamionu hosta, čest mu velí se o něj pořádně postarat, a tak začal chystat na skromné poměry kamionu celkem velikou hostinu. Pomáhal jsem Ivanovi s přípravou, krájel jsem cibuli, loupal česnek a prováděl další drobné práce. Mezitím Ivan přidával ingredience do hrnce a občas obsah promíchal a ochutnal. Vařili jsme hustou zeleninovou polévku s masem a já se nemohl dočkat, až ji ochutnám. Celým parkovištěm se od našeho kamionu nesla líbezná vůně a všiml jsem si, že se občas někdo zvědavě podívá, co to vlastně vaříme za dobrotu. Polévky bylo hodně a byla výborná. Najedl jsem se až k prasknutí. Nevěděl jsem, jak mám Ivanovi říct, že to bylo vynikající, a tak jsem se na něj jen uznale podíval a poplácal jej po rameni. Ivan pochopil, poděkoval a gestem na kamion vysvětloval, že více toho člověk na cestách nevykouzlí. Ivan mi ještě nabalil plnou tašku jídla na později a výslužku doplnil sklenicí s polévkou. Umyli jsme nádobí a vyrazili dál. Na cedulích se začal objevovat nápis Irun a já začal být strašně nervózní. Měl jsem obrovský strach, že mě na hranicích chytí a pošlou zpátky domů. A to jsem byl takový kousíček od toho vyjít. Ivan se mě ptal, kde chci vyhodit, tak jsem mu řekl, že před hranicemi. O chvíli později jsem se jej začal vyptávat, jak to vlastně na hranicích chodí. Když jsem se dozvěděl, že by to mělo být v pohodě, rozhodl jsem se jej požádat, jestli by mě nemohl vyhodit teda až v Irunu. Bez problému souhlasil. Jenže hned chvíli po tom jsem místo svého vysazení změnil zase na „před hranicemi“, tak se to ještě párkrát zopakovalo a Ivan začal pomalu nervóznět taky. Moje chování jej dost vyvedlo z míry a šlo vidět, jak mu v hlavě šrotuje, koho to vlastně s sebou veze. Podezřívavě se na mě zadíval a já nevěděl, co mám dělat. Pak řekl, že mě prostě vysadí v Irunu, že tam ví, kde zastavit, a že dříve to stejně asi nepůjde, a tak bylo rozhodnuto.
Když jsem v dálce spatřil hraniční přechod, nemohl jsem skoro dýchat. Byl jsem strachy bez sebe. Stoprocentně to na mě muselo jít poznat. Ivan zastavil na hranicích a policajti venku začali obcházet celý kamion dokola. Ivan podal jednomu z nich z okna doklady a ten s nimi zašel do budky opodál. Policajt se vrátil i s doklady a něco španělsky povídal Ivanovi. Pak na mě ukázal prstem. Byl jsem jako kus kamene, úplně jsem ztuhnul. Ale pak se ti dva jen něčemu zasmáli a za chvíli už policajti mizeli ve zpětném zrcátku. Ivan mě vysadil na malém parkovišti, zatroubil a ani jsem se nenadál a ztrácel se mi v dáli i kamion.