Via Francigena
S kamarádem Kubou jsme se domluvili, že vyrazíme na pouť do dalekého a mýty opředeného Říma. Ani jsme se nenadáli a čekali jsme na benzínce připravení vyrazit. Já jsem bohužel den předtím rozbil svůj telefon, jelikož jsem nezvládl nával vzteku, což nám celou cestu trochu zkomplikovalo. Na benzínku, kde jsme započali naše stopování do Milána, nám náš kamarád Dan přivezl alespoň nějaký telefon, protože jsme zhodnotili, že bez něj se asi neobejdeme. Stopovali jsme na benzínce, když kolem nás prošel jeden pán. Kuba se na mě podíval a pak mi šeptem sdělil, že to je jeden farář z vedlejší vesnice a že ho opravdu nemá rád. Sotva to Kuba dořekl, chlapík vyšel z benzínky a zamířil si to rovnou za námi. Dal se s námi do řeči. Pak nám popřál hodně štěstí, vrazil Kubovi do ruky dvě kila a se zamáváním odjel. Kuba se na mě znovu podíval. „Už ho mám rád,“ pověděl a já se dal do smíchu. Někdy má život prostě smysl pro okamžik. Za chvíli jsme si to už frčeli směrem na Brno a pak dále na Vídeň.
Stopování o dvoučlenné chlapské posádce bylo dosti náročné. Pokaždé, když jsme čekali na dobrodince, který nás vezme, uběhlo několik hodin. Počáteční nadšení se pomalu ale jistě měnilo na beznadějné, až apatické přijetí osudu. Naštěstí nás vzal jeden milý chlapík téměř přes celé Rakousko, takže byla naděje, že se do Milána dostaneme relativně včas. Jednou nás překvapil jeden mladý Rakušák, který se nás na benzínce se zájmem vyptával, co že to vlastně děláme a co je to autostop, a pak nás vzal, že takovou příležitost si nemůže nechat ujít. Vypadalo to, že i on to bere jako určitou dávku dobrodružství. A tak jsme se ještě tentýž den ocitli kousek před hranicemi s Itálií. Stopování jsme měli už po krk. Na cestě jsme byli necelý týden a Milán byl pořád ještě daleko. A tak jsme se rozhodli, že hranice s Italií přejdeme pěšky, abychom si od postávání na benzínkách trochu oddechli.
— Dan Millman
Seděli jsme v našem malém přístřešku a užívali si první hodiny ve vytoužené Itálii. Stále jsme před sebou měli dlouhou cestu, ale pomalu jsme se blížili. Šel jsem si sednout pod nedalekou lampu a psal jsem si deník. V dálce jsem uviděl dva kluky, kteří, když mě uviděli, utekli pryč. Asi nepotkávali člověka sedícího pod lampou každý den. Došel jsem za Kubou, který ležel v našem přístřešku opodál, a řekl jsem mu, co se mi přihodilo. Zanedlouho jsme leželi oba zabalení ve spacácích a chystali se usnout, když v tu chvíli se odkudsi přiřítili policajti a začali nám strhávat náš přístřešek. Oslepení světlem baterek a trochu zmatení řevem policie jsme se vyhrabali na nohy a čekali, co se bude dít. V tu ránu jeden z policajtů zařval „knife“ a ukazoval na můj nůž, který jsem měl zabodnutý do dřev vedle nedohuleného brka (ještě že si nevšiml toho). Natáhl jsem se po něm a podával jej držící za čepel policajtovi. Doufal jsem, že to budou brát jako gesto, že není čeho se bát. Tento krok mi pak Kuba trochu vyčetl, protože sahat po noži v přítomnosti policajtů se mu nezdálo jako nejlepší nápad, v čemž měl pravdu, ale policajti to naštěstí nebrali nijak zle. Přijelo další auto a další policajti. Když se dozvěděli, že jsme poutníci do Říma, rozpoutala se mezi nimi rozepře. Soudě dle jejich gest se jedni vzpírali nás prohledávat, protože k nám jako k poutníkům měli pravděpodobně úctu, a s nimi byli ve sporu ti druzí, což byli asi jejich nadřízení. Přijelo další auto a z něj vyšel pravděpodobně kapitán nebo někdo podobně vysoce postavený. Policajtům, kteří nekladli odpor, přikázal, ať nás prohledají, do čehož se nepříliš ochotně pustili. Když nám vybalovali veškeré naše vybavení z batohů, tu a tam se na nás omluvně podívali. Kapitán jim očividně přikazoval prohledávat místa, kam by se dalo něco schovat. Já jsem mezitím pošilhával po brku, které stále leželo na dřevech, a doufal jsem, že si jej nikdo nevšimne. Jeden z policajtů dostal rozkaz prohledat mou lékárničku, avšak to už mu nejspíš přišlo příliš. Postavil se a asi začal svému šéfovi vysvětlovat, že už mu musí být jasné, že nejsme žádní pašeráci ani podobní zločinci. Po krátké odmlce to kapitán asi uznal také a odvolal akci. Policajti během chvíle zmizeli stejně rychle, jako se objevili, a na chodníčku pod lampou zůstali stát jen ti dva mladí kluci, které jsem předtím zahlédl. Stáli jsme naproti sobě. Kluci na nás zavolali, že se moc omlouvají, že si mysleli, že jsme uprchlíci. Pak dodali, že prý můžeme přespat u nich, pokud bychom chtěli, což byl krásný výraz omluvy. Nabídku jsme zdvořile odmítli a dali jsme se do uklízení věcí, které byly rozházené všude po našem malém tábořišti.
O pár dní později jsme stáli opět na nekonečně dlouze trvajícím stopu, když tu nám zastavila dodávka plná mladých lidí. Sympatický chlapík se na nás zubil a fičel si to rychlostí blesku směrem na Udine. Prý když na mém tričku viděli Dona Bosca, museli nás vzít. Byli to salesiáni a jeli v několika dodávkách do jižní Itálie. Řekli, že nás můžou hodit až do Milána, teda pokud s nimi zvládneme vydržet jednu noc v Udine.
Večer v místním salesiánském středisku byl kouzelný. Moc hezky se o nás všichni starali. Pojedli jsme domácí pizzu a zahráli si s našimi italskými přáteli pár zábavných her. Také zde mělo přednášku pár dobrovolníků z Afriky, což bylo mega zajímavé. Teda alespoň soudě podle fotek, protože italsky ani jeden z nás moc neuměl.
O pár dní později jsme již šlapali po poutní cestě Via Francigena.
Před pár dny jsme se rozdělili, abychom si užili pár dní poutě o samotě. Zrovna jsem šlapal po toskánských kopcích, když tu se ze všech stran začali ozývat psi. Jejich štěkot se přibližoval a o chvíli později dávala šustící kukuřice po stranách cesty tušit, že je smečka blízko. Po pár metrech se začaly vynořovat z kukuřice štěkající hlavy psů a jejich ostražitost opadala. Měl jsem strach. Nevěděl jsem, co mám dělat. Byla hluboká noc. Lidská obydlí byla kilometry daleko a stromy nebyly také nikde v dohledu. Psi už byli na cestě a pomalu se zezadu se štěkotem přibližovali. Prudce jsem se otočil a vší silou zařval psům přímo do očí. Ti už byli tak dva metry za mnou. Štěkot utichnul a psi se rozběhli zpátky do kukuřice. Pořád mě sice doprovázeli, ale už byli schováni v kukuřičném poli a asi neměli odvahu se ke mě přiblížit. Bral jsem to jako rozumný kompromis…
Další den jsem putoval po hřebeni a už od rána pršelo. Na jedné straně se to v údolí hemžilo policajty a hasiči. Na druhé straně řeka vytrhávala stromy z břehů a ničila vše okolo. Najednou se v dálce ze zatáčky vyřítilo Punto a se smykem se zabořilo do rozoraného pole. Z auta vylezla paní, a když jsem kolem ní procházel, začala mě prosit o pomoc. Nechápal jsem, jak se mohla po tak úzké cestě dostat tak daleko. Byl jsem hrozně rád, že mám všechno relativně suché, ale pomoc jsem nedokázal odmítnout, a tak jsem za chvíli stál po kolena v bahně a kalužích. Přední kola mi při snaze dostat auto ven metala hlínu do obličeje a suchého jsem během chvilky neměl nic. Nedaleko byl dům, a tak nám za chvíli pomáhal traktor, kterým místní zemědělec v osamělé usedlosti na kopci naštěstí disponoval, takže auto bylo za chvíli venku. Celou dobu se na nás dívala stará paní oblečená v bílých dlouhých šatech s bílým krajkovaným parapletem, což mi připadalo trochu bizarní a celkem mě to znervózňovalo. Za pomoc jsem od paní dostal deset euro a byl jsem rád, když jsem si to mohl razit zase dál…
…Camino bylo jedinou cestou, která nebyla zatopená. Řeka byla vylitá daleko ze svého koryta, tak jsem šel převážně po kolena ve vodě. Daleko napravo byly v proudu řeky unášeny vzrostlé stromy a naháněly člověku respekt. Když jsem šel kolem železničního mostu, který se zrovna bortil pod množstvím obsahu, který na něj řeka metala, jsem si uvědomoval obrovskou moc tohoto živlu. Úzká cestička Francigeny byla jediným spojením mezi městy, které od sebe byly úplně odříznuté. Konečně jsem stál na asfaltu a přede mnou byla zatopená ulice. Nikudy jinudy se projít nedalo. Na druhé straně ulice stálo policejní auto. Bylo to dobrých dvě stě metrů. Už jsem byl stejně celý promočený, takže jsem stisknul svou hůl a odhodlaně vyrazil vpřed. Z okna nalevo na mě zavolal nějaký chlap, ale nerozuměl jsem mu, a tak jsem mu jen zamával. Voda se rychle zvedala. Neušel jsem ani dvacet metrů a vodu jsem měl nad kolena a nevypadalo to, že by to o pár metrů později mělo být lepší, spíše naopak. Sundal jsem si batoh a zvedl jsem jej nad hlavu, byl jsem tak v třetině cesty. Doufal jsem, že jdu dobrým směrem a že nenarazím třeba do poštovní schránky. Vodu jsem měl za chvíli po bradu, a to jsem stál na špičkách. Batoh jsem tak tak držel nad hlavou a doufal jsem, že se co nevidět začne cesta zase zvedat a dostane mě do bezpečí. „High Aqua,“ to na mě volal ten pán z okna. Uvědomil jsem si to ale pozdě. Po pár krocích plných nejistoty se cesta začala pomalu zvedat a staří chlapíci, kteří seděli u policejního auta na svých z domu donesených židličkách, začali tleskat a volat „Aqua pelegrino“! Byl jsem vítěz a podle informací i první člověk, který po hodně dlouhé době dorazil do vodou obklíčeného městečka. Vyptávali se mě na podrobnosti ohledně vody a zjišťovali stav zatopených míst a měst, která jsem po cestě minul. Pak mi popřáli buen camino a někdo začal něco hlásit do vysílačky. Šel jsem městečkem a narazil jsem na dva poutníky. Ti mi řekli, že přijeli v noci posledním vlakem, který byl schopný projet, a že před chvílí se dozvěděli, že vlak dlouho nepojede, protože voda sebrala celý železniční most. Příběh jsem obohatil svým vyprávěním, protože to jsem viděl na vlastní oči. Řekli mi, ať s nimi jdu do Albergue, a tak jsem šel. Když jsme přišli do ubytovny pro poutníky, byla celá vytopená a uvnitř bylo po kotníky bahna. Dali jsme se společně bez řečí do pomoci. Večer bylo Albergue relativně uklizeno a majitel nás za odměnu pozval k sobě domů na výbornou večeři. Pili jsme víno a povídali si o životě.
S Kubou jsme byli zase spolu a vykládali jsme si zážitky z cesty. Cíl se blížil, a tak jsme za tři dny už seděli na vrcholku kopce a večeřeli na zábradlí s nádherným výhledem na celý Řím. Zde jsme spávali každý večer v nádherném parku a ráno chodili k salesiánovi Toníkovi, tam jsme si nechali batohy, pomodlili se s ním ranní chvály a posnídali. Byl to super chlap. Já si zde zašel dokonce na zpověď. Řím byl úžasný. Plánovali jsme se tady zdržet tři dny. Když jsme byli ve Svatopetrské katedrále, bylo to něco úchvatného. Nic tak obrovského a krásného jsme ani jeden z nás dvou neviděli. A když jsme vyšli po mši na náměstí, měli jsme to štěstí a viděli papeže Františka, který stál v okýnku a měl promluvu pro poutníky. Dokonce nám dvěma i zamával. Když jsme si chtěli vyzvednout glejt o splněné pouti, museli jsme si nechat batohy u policie. Ale na oplátku jsme byli vpuštěni přímo za zdi Vatikánu, což asi může říci málokdo. Museli jsme projít třemi kontrolami, každý sám. Mělo to dost husťáckou atmosféru a také to byl úžasný zážitek z cesty. Na závěr musím tuto pouť jen doporučit (pro mě lepší než SDC). S Kubou jsme si užili nádherné tři dny v Římě a pak jsme vyrazili autobusem do Brna a pak domů.
Takže přátelé, vezměte batoh, hůl a buen camino!
Více info o Vie Francigene zde (anglicky) a (česky zde).
