Ukrajina
Dan a já jsme se rozhodli dojet do Istanbulu na našich láskách. A jak už to u nás bývá, nijak moc jsme se na cestu nepřipravovali. Trochu jsme dali dokupy naše skútry a vyrazili jsme na cestu. Ujeli jsme asi 300 km a už jsme jednou museli svařovat můj výfuk a zítra budeme znova, protože se mi zase zlomil. Na začátek cesty je to nic moc. Začínáme trochu přehodnocovat, kam to vlastně vyrážíme a jestli to raději nezměnit. Atmosféra je ale parádní, až epesní. Další den jsme leželi u městečka Detva někde na poli před maďarskými hranicemi, popíjeli jsme gin s tonikem a užívali si krásného počasí a svobody. Dost jsme se opili a skončilo to dokonce tak, že jsem si nechtěně vybulil motorku. Druhý den mi snad opraví výfuk a pojedeme zase dál.
Před dvěma dny ráno jsme dali opravit můj skútr a čekali bohužel až do večera, než se servisák uráčí svařit výfuk. V mezičase jsme poznávali okolí Detvy. Navštívili jsme hrad a přehradu kousek za Detvou a poté zavítali do Zvolenu. Celý den jsme jezdili ve dvou na Danově skútru, takže aspoň tak. Večer jsme si přijeli do servisu pro můj opravený peklostroj. Výfuk byl profesionálně opraven a drží jako čert. A snad ještě i dlouho bude. Jenomže zatímco já jsem byl již bez poruch, začal se trochu kazit Danův stroj. Trochu se mi ulevilo, že v tom nejsem sám, protože jsem už byl předtím trochu nervózní, že tam kvůli mě nedojedeme. Ale na druhou stranu to byla další nepříjemná komplikace. Dan mi zůstal daleko ve zpětném zrcátku, tak jsem se otočil a jel se podívat, o co jde. Danovi vyletěla hadička z vstřikování a začala všude okolo chrlit benzín. Hadičku se nám podařilo po chvíli zafixovat zpět na místo a mohli jsme pokračovat dále na jih. Jenže hned druhý den ráno jsme museli řešit Danovo zadní kolo, které se nebezpečně viklalo ze strany na stranu a se kterým jsme nejspíš nemohli pokračovat až do Istanbulu. Ubytovali jsme se v Debrecenu v místním kempu a zvažovali, jak bychom měli pokračovat. Nakonec jsme našli servis, kde nám mohli pomoct a zachránit tak náš výlet. K naší smůle otevíral až v pondělí, a tak jsme se alespoň vrhli do poznávání okolí. Byli jsme v centru města, na hustém hřbitově a v krásném parku. Svým způsobem vlastně mohou problémy občas člověka zavést na nádherná a kouzelná místa – jako nás nutné opravy do Debrecenu. Stejně to může být i v našich životech. Počítáme s tím, že to možná budeme muset otočit. Abychom zahnali chmurné myšlenky na budoucí dny, rozhodli jsme se, že si zajdeme do místních lázní. Ty byly opravdu nezapomenutelné a po všech dosavadních útrapách nám opět daly novou energii pokračovat.
Později jsme se po zvážení situace přece jen rozhodli naše plány přehodnotit. Sice jsme to ještě neobrátili domů, ale namísto stále hodně vzdáleného Istanbulu jsme za cíl zvolili o kus bližší destinaci – Ukrajinu. S novým plánem jsme se vydali na cestu.
Ukrajina byla šílená, divoká a nespoutaná. Přesně tak jsme si ji také představovali. Sice jsme se tam dost odvázali a měli jsme občas štěstí, že nás nikde nikdo nestavěl a že se nám nic nestalo, ale o to silnější vzpomínky v nás budou. Byl jsem trochu smutný, že je Ukrajina ve válce, ale všude byly spolu s ukrajinskými žlutomodrými vlajkami vyvěšeny také vlajky EU, tak uvidíme, jak se to do budoucna nakonec vyvine. Po krásných chvílích, které jsme zde strávili, jsme se rozhodli vyrazit zpět domů. Počkali jsme si tři hodinky na hranicích, což už nebylo nic moc. A to jsme byli na motorkách, takže jsme dost aut předjeli. Spali jsme v kempu u Popradu a vychutnávali dojmy z cesty, ještě jsme dokuřovali ukrajinská cigárka, pili česká pivka a užívali si pohodu. Následující den jsme už uháněli půvabnou krajinou slovenských hor domů do Ostravy.