Camino de Santiago

santiago de compostela 343

     Poslední špetky naděje v to, že je ve mně ještě kousek dobrého, byly nenávratně pryč. Teď už jsem byl jen zlý. Ležel jsem na posteli a plakal. Plakal jsem nad životem, plakal jsem nad smrtí a taky sám nad sebou. A jediný člověk, kterého jsem měl největší nutkání prosit o odpuštění, byl mrtvý. Změnit sebe a svůj život jsem párkrát zkusil, jenže veškeré pokusy pro mne byly jen hořkým zklamáním. Buď se nepovedly, nebo se nesetkaly s pochopením okolí. Mé snažení mne tahalo do větších a větších nesnází, připadal jsem si podobně jako Dorian Gray, jenž se mermomocí snažil napravit svůj obraz, ale ač se snažil sebevíce, stejně všechna jeho snaha skončila tím, že se nezvládl dívat sám na sebe. I já jsem zažíval podobné pocity a sám sobě jsem se hnusil, jak se jen člověk člověku hnusit dovede. Mé činy byly tak odporné, že jsem sám nad s sebou vynesl soud. A to ten nejvyšší. Neboť člověk mého charakteru, neschopný se změnit, zasluhuje jen smrt. A to pro dobro své, tak pro dobro celé společnosti. Neboť ten, kdo je mrtev, již není schopen činů zlých. S tímto přesvědčením jsem se vydal druhého dne k večeru vykonat spravedlnost. V kapse jsem měl ještě pár ukradených peněz, za které jsem si koupil láhev rumu a krabičku cigaret. Více jsem nepotřeboval. Nasedl jsem do tramvaje a za doprovodu zvuků skřípějících kol jsem se vydal k torzu opuštěné budovy, která se nacházela kousek od Frýdlantských mostů… chtěl jsem se zabít. Ale naštěstí jsem se na střeše opuštěného panelového domu rozhodl jinak, a tak započala má cesta do Santiaga de Compostela.

„Každý, koho člověk na cestách střetne, stává se navždy součástí jeho samého“ – Poutnické přísloví

      Bylo mi patnáct let a potřeboval jsem zásadním způsobem něco ve svém životě změnit. Alkoholu, trávy a démonů v hlavě jsem už měl dost. Bylo mi ze sebe samého zle, a tak nějak jsem toužil najít na světě čistou radost. Radost z bytí. Tento pocit jsem nalezl na pouti. Pocity svobody a dobrodružství. Stopoval jsem napříč celou Evropou s Interpolem v zádech. Na cestě jsem narazil na neskutečné množství skvělých lidí, kteří ve mě obnovili naději ve svět.

      Z Berouna do Paříže jsem jel na půl stopem, na půl jsem bloudil německými lesy. V Norimberku jsem dělal graffiti v bytě místního umělce. V Paříži jsem narazil na skvělého a moudrého člověka Ashmira, který mě pohostil hašišem a červeným vínem a kamioňák Ivan z Ukrajiny mě „propašoval“ přes hranice Španělska. Odtud jsem již pokračoval pěšky na mys Finesterra. Na caminu jsem potkal vojáky, umělce, vrahy, mnichy, milionáře, chudáky, bezdomovce, homosexuály, heterosexuály, boha a spoustu jiných zvláštních individuí… Cesta mě jako člověka zásadním způsobem změnila a probudila ve mě vášeň k cestování, vášeň k životu ve svobodě a lásce k druhým…

    Skromný život na cestách mě vedl k uvědomění si jednoduchosti žití. Vrátil ho zpátky na začátek kruhu. Tento pocit jednoduchosti jsem si na cestě zamiloval do takové míry, že jsem postupem času zjistil, že už je to spíše můj životní styl, než občasné opouštění jednotvárné reality. Interpol mě nechytil, a tak jsem se v květnu roku 2009 vrátil zpátky do své vlasti. Již tehdy jsem věděl, že život na cestách bude navždy součástí mé budoucnosti…