Lichtenstain
Když jsme s kamarádem Karlosem probírali naše plány na víkend, přišla řeč na cestovatelský festival Sraz českých bohémů, a tak jsme se rozhodli, že tam společně vyrazíme. Jelikož jsme chtěli jet opravdu jako bohémové, tak jsme si ráno vymódění stoupli na benzínku, kde jsme začali stopovat. Karel je oproti mě vcelku komunikativní a tak již za chvíli pán se starým bavorákem přeskládával květiny a různé vybavení do kufru, aby nám uvolnil místo a svezl nás na další benzínku. Jeho žena se vrátila k autu a vypadala ještě o něco méně nadšeně, než chlapík, co zrovna přemisťoval poslední věci ze zadních sedadel. Karlos na mě spiklenecky mrknul a já se neubránil smíchu. Za chvíli jsme už fičeli s rodinkou směr Brno, kde se cestovatelský festival konal. Karlos hned začal celé auto rozesmávat, a tak nakonec byla i posádka auta ráda, že nás vzala. Dalším stopem jsme se již dostali do Brna. Tam jsme si to opravdu užívali. Do Brna jsme dorazili okolo deváté, a tak jsme si to namířili rovnou do Country Baru u Feriho, kde jsme do sebe naházeli pár panáků a piv, takže když jsme dorazili na festival, byli jsme už hodně veselí. Karlos si koupil ke koláči i celou šlehačku, kterou jsme poté porůznu stříkali lidem do pusy. Hodně jsme se smáli, občas až nepatřičně. Potkali jsme zde naši kamarádku Nicolett, díky které jsme se seznámili i se spoustou zajímavých lidí, a která nám také domluvila přes Slávka Krále, který celý festival organizoval, spaní v Brněnské expediční klubovně, za což jsme byli vděční. Nakonec jsme se brzy ráno vzbudili na křeslech u lodi, která je uvnitř a rozhodli se vyrazit. Jenže kam? Uvažovali jsme co dále, a jelikož nás přednášky o cestování nakazily touhou po dobrodružství, přemýšleli jsme, kam se vydáme. Nakonec jsme to zakempili v čajovně, dali si vodní dýmku a vymýšleli, co tedy ještě podniknout.
Bohém – intelektuál žijící nekonvenčním stylem života. Není to jen označení životního stylu. Je to způsob vnímání, vytváření hodnot a uvažování nad nimi. Je to přístup k životu. Bohém se nenechá strhnout zátěží peněz. Bohém musí mít v srdci tolik svobody, že ho nikdo a nic nespoutá.
Po zvážení různých variant jsem se rozhodl zavolat kamarádovi Danovi, jestli by s námi nevyrazil do Lichtenštejnska. Zrovna končil v práci na horách, a přesto, že byl unavený, řekl nám, že jsme magoři, ale že za dvě hodinky je v Brně. Dokouřili jsme vodní dýmku, dohráli jsme šipky a ani jsme se nenadáli a letěli jsme po dálnici směr Rakousko. Po cestě jsme se střídali, a tak cesta ubíhala rychle. Bylo brzy ráno, když jsme zaparkovali v Lichtenštejnsku před místním tenisovým klubem. Auto jsem nechal stát našikmo přes dvě místa a na poznámky kluků jsem jen odvětil, že kdo by hrál v neděli ráno tenis, a šel jsem se trochu prospat. Karlos spal v kufru, Dan na prostředních sedačkách a já vepředu. Když jsme se probudili do slunečného dne, parkoviště bylo plné aut. Audiny a Mercedesy stály úhledně srovnané ve svých pruzích a Danova oktávka přes dva pruhy byla jako pěst na oko. Raději jsme zmizeli do místní kavárny, dali si kávu, tak za dvě stě korun, a pak jsme vyrazili podívat se do jediných místních hor.
Na horách Karlos od někoho sehnal jezdící talíře, takže jsme se mohli pustit do dovádění. Když nás to přestalo bavit, vyrazili jsme na cestu zpět, ale domluvili jsme se, že by bylo super se ještě okoupat ve Švýcarsku, a tak jsme za chvíli přejížděli hranice a ani ne o hodinu později se koupali v ledovém jezeře. Celou dobu v autě panovala úžasná atmosféra pohody a smíchu. Večer se blížil, tak jsme s přicházející tmou mířili zase zpátky do naší domoviny a našich čtyřiadvacet úžasných hodin se blížilo ke konci.