Na kolech do Italie
Seděli jsme v hospodě a přemýšleli, co budeme dělat. Řekli jsme si, že by bylo super vyrazit někam na kole, a tak jsme o pár dní později nasedali na naše peklostroje a vyráželi směr Itálie. Cesta se prvních pár dní vlekla. Projížděli jsme místy, která jsme znali, a tak až na pár skvělých setkání s lidmi, co nás pohostili večeří, se nic zajímavého nedělo. Ale čím více jsme se blížili ke hranicím s Rakousy, tím více nás začínala naplňovat atmosféra dobrodružství. Já ani Dan jsme ještě žádné velké cyklovýlety za sebou neměli, a tak jsme byli zvědaví, jak se vlastně celá cesta vyvine. Pro jistotu jsme s sebou vzali gram trávy na případné krizové situace. Cesta Rakouskem byla nádherná. Krásná cyklostezka vedla pod horami kolem Dunaje a my jsme si začali cestu opravdu užívat. Po pár dnech jsme dorazili do Maďarska. Naše finance byly limitované, oba jsme měli na celou cestu zhruba dva tisíce korun, a tak jsme se často občerstvovali jen ovocem, které rostlo kolem cest. Týden cesty již byl za námi, když jsme se dostali na Slovinsko. Teprve tady začalo to pravé peklo. Já jsem měl kolo spíše do parku, než na dlouhé cesty po Evropě, takže přejezd přes Alpy s naloženou bagáží se ukázal jako křest ohněm. To, co jsme shazovali na tukových zásobách na břichu, jsme získávali na svalech na nohách, které každým dnem víc a víc mohutněly.
Zatímco jsme se jednoho dne opět drápali do kopce, jezdili kolem nás kluci na silničkách a podle týmových dresů to vypadalo, že trénují. Než jsme se dostali do sedla, museli kolem nás projet už tak šestkrát, míjeli nás asi co hodinu. Jednou dolů a pak zase nahoru a po cestě nás s úsměvem zdravili. My jsme potili krev a pomalinku si razili cestu k cíli. Když jsme se blížili k sedlu, které pro nás znamenalo kýžený pocit odpočinku, narazili jsme nahoře na malou kavárničku. Před ní seděli právě ti cyklisti, kteří nás celý den míjeli, a užívali si svou chvíli odpočinku. Když nás spatřili, jak se k nim plahočíme, okamžitě se začali stavět, aby nám zatleskali. Smáli se a s uznáním pokyvovali hlavami. Na chvíli jsme k nim přisedli, dali si kávu a užívali si úchvatný výhled do údolí. Pak jsme opět sedli do sedel a vyrazili dále…
„Život je jako jízda na kole. Když si chcete udržet rovnováhu, musíte být neustále v pohybu.“
– Albert Enstein
Slovinsko bylo nádherné, ale už jsme se začínali těšit do cíle. Každý den jsme šlapali kolem sto třiceti kilometrů a začínali jsme být unavení. Navíc jsem ztratil peněženku s doklady, tak jsme jednu noc strávili jejím hledáním. Naštěstí nám pomohla místní policie. Sice se chvíli divila, když narazila na klučinu na kole, který tvrdil, že je z Česka, ale nemá žádné brašny (ty hlídal Dan o pár km dále) a nemá doklady a vůbec moc nevypadá, jako by tak daleko cestoval sám. Celou situaci jsem se snažil policistům vysvětlit, ale jejich angličtina byla ještě o mnoho horší než ta moje. Naštěstí se mi nakonec povedlo jim vyložit, že hledám doklady, a tak pánové zapnuli dálkovky a za chvíli mi peněženku přivezli.
Ráno jsme se probudili na zastávce před restaurací plné lidí. Schovali jsme se zde v noci před deštěm. Když jsme se do restaurace vydali zahřát se a dát si kafe, byli jsme trochu atrakcí. Ale všichni to brali úplně na pohodu a když zjistili, že jedeme až do Terstu, tak nám spíše fandili.
Přijížděli jsme k italským hranicím. Dan začal mávat na celníky a volal… „Nevadí, že vám tady provezeme nějakou trávu?“ Strážníci nadšeně mávali zpátky a já se svíjel smíchy. Po tisíci pěti stech kilometrech jsme konečně přijížděli k pobřeží. Za odměnu nás čekal úžasný sjezd do centra města. Malinké uličky na vrcholcích se s ubývající výškou spojovaly v čím dál větší cesty. Ani jsme se nenadáli a svištěli jsme z kopce zaplněnou cestou. Všude se to hemžilo auty a skútry. Nadšením jsme si tu a tam vítězně zařvali. Zažívali jsme přesně ty pocity nespoutané svobody, kvůli kterým se vyplatí cestovat. O pár okamžiků později jsme se již konečně ocitli na pláži, kde jsme si dali kávu, která koneckonců byla i cílem naší cesty (od té doby vždy jezdíme na kafe). Slunce svítilo, počasí bylo úžasné, koupání v moři také. Konečně jsme byli v cíli a taky jsme si to pořádně vychutnávali…
Cesta byla náročná, asi ani jeden nezapomeneme na etapu Starý Log, na bolavé zadky, na policajty, na neustálý déšť. Na spaní v boudě na nářadí, v lese, na pláži, na zastávce, u faráře na faře. Nezapomene na lovení a jezení raků, na noc, kdy tak dvacet metrů od nás uhodil blesk, ani na vítězné brčko v cíli.
Já také určitě nezapomenu na mega nasraného Dana, jak se vláčí poslední den parkovištěm. V jedné ruce s kolem a v druhé s karimatkou a spacákem a jak do všeho naštvaně kope, protože zase začalo pršet a my se musíme opět někam přesunout. Ale já jsem se zase poslední den dost opil na terase restaurace, kde jsme se nakonec schovali před deštěm, takže i Dan má na co vzpomínat. Ráno nás pak vzbudil majitel, a že mu tam spíme, mu vůbec nevadilo. Připravoval si, co potřeboval, a my se mezitím sbalili a vydali se zpátky domů. Před bouřemi nás přijel do Grazu zachránit Dankův táta a tak náš třítýdenní šlapací výlet zakončil. Uháněli jsme po dálnici a stěrače nestíhaly stírat přívaly deště. V autě bylo příjemně teplo, a tak jsem za chvíli zavřel oči, usnul a probudil se až doma v našem milovaném městě…
