Konec Začátku
Budím se a je mi zle. Včerejší párty jsem přehnal. Rychle sháním někoho, kdo by byl ochotný mě zavézt na trojmezí. Naštěstí mám kolem sebe skvělé kamarády, a tak za chvíli stojím na místě a loučím se se svými přáteli. Je zima a hustě sněží. Pomalu stavím stan, který na betonovém podkladu nejde moc postavit, protože k jeho postavení je třeba kolíky zapíchnout do země. Snažím se nainstalovat lanko a na něj nakonec úspěšně stan zavěšuji. Je mi dost zima. Je něco kolem desáté večer, venku padá hustý sníh a všude okolo je hrobové ticho. Teplota je hluboko pod nulou. Dýchám si do spacáku, abych si jej trochu zahřál. Převaluju se co půl hodiny na některou z nepromrzlých částí těla a přemýšlím, jaké budou další dny. Už teď vím, že cestu celou nedám. Budu rád za pár nocí.
„Nebojte se neúspěchu. Nikoliv neúspěch, ale snadno dosažitelný cíl, je zločinem. Odvážný pokus je skvělý i když je neúspěšný.“
— Bruce Lee
Je ráno. Stan je zasypaný sněhem. Pomalu se balím, celý rozlámaný po chladné noci. Dávám si tribitku a vyrážím na cestu. Sníh mi křupe pod nohama a všude jsou závěje. Kolem projíždí vlak a odhrnuje z kolejí masy sněhu, který po jeho stranách víří v obrovských oblacích. Z nebe se neustále hustě sypou vločky a já šlapu. Stojím na Slovensku na nádraží. Dívám se do mobilu a vidím, že jsem někde sešel z cesty. Jdu dál po žlutých šipkách a o chvíli později se už brodím po pás v závějích. Snažím se najít cestu na hřeben Beskyd. Kolem mě projíždí lidé na lyžích. Jdu stále dál, kloužu na ledu a padám do sněhu. Je mi trochu zima, ale jde se mi dobře. Mám žízeň, ale pití je zamrzlé a na rozdělávání vařiče je mi příliš zima. Do úst si tedy dávám alespoň kus rampouchu a pokračuji v chůzi. Kolem mě projíždí čtyřkolka s pásy a já si vzpomínám na práci na horách. Sedím na zastávce a chvíli odpočívám. Jsem překvapený ze své fyzičky, na to čím jsem se dnes brodil se necítím až tak zmožený. Mám ale příliš těžký batoh. Dochází mi, že plán točit a fotit je nereálný. Píše mi kamarád, že mě zajedou podpořit, tak se domlouváme, kde si dáme sraz. Zjišťuji, jak je prostor k chůzi krátký. Ráno vstávám kolem osmé, než sbalím stan je devět, brzy se stmívá a už prakticky od tří se dívám po místě, kde by se dalo přespat. Zjišťuji, že žluté šipky po kterých jdu, značí cestu do Santiaga. Ten moment mi přijde krásný. Opět na pouti, opět na cestě. Nakonec nacházím malý přístřešek s lavičkou a ohřívám si vodu na kávu. Je mi hodně zima. Sbírám síly na to, abych postavil stan. Nechce se mi. V mrazu a sněhu mi jde stavění dost blbě. Už začínám zjišťovat, že moje vybavení není dostatečně uzpůsobeno na takové podmínky. Tyčky od stanu se mi lámou, a navíc jsem několikrát protrhl plachtu, která je zkřehlá od mrazu. Když padá na mé útočiště tma, zrovna vlézám do spacáku. Na sobě mám vlhké oblečení. Jediná šance, jak mít oblečení ráno alespoň trochu suché, je jít v něm spát. Je šest večer a mi je velká zima na nohy. Píšu si s pár lidmi o tom, jak mi to jde. Dívám se na mobil, ten ukazuje mínus jedenáct. Přemýšlím nad tím, že jsem nic nesnědl, tak si beru tyčinku a snažím se do sebe nacpat aspoň to. Celé tělo se mi začíná třepat zimou. O pár hodin později už telefon ukazuje mínus patnáct stupňů. Mám před sebou ještě tak devět hodin bdění ve spacáku. Takhle jsem si to tedy nepředstavoval. Už vím, že cestu ukončím. Vím, že někomu tím udělám radost a že někoho zase zklamu. Přemýšlím nad svým egem. Přemýšlím nad filmem Pokojný bojovník. Hodiny ubíhají pomalu a zrovna když mi začíná být teplo, zvoní budík. Nevybavuji si, že bych během noci usnul. Spacák mám vlhký a karimatka pode mnou je na tom ještě hůře. Všechno pokrývá námraza.
Balím se. Spacák strkám do vaku a ani nechci myslet na to, že v něm budu večer spát. Nasazuji si návleky a jdu. Přes noc muselo zase sněžit, protože všechno pokrylo dalších několik centimetrů sněhu. Opět se brodím po pás v závějích, k mé radosti však jen chvíli, protože po pár set metrech se dostávám na cestu a o chvíli později se střetávám s přáteli, kteří mě sem přijeli podpořit. Vidím je moc rád. Prosím je, jestli by mi nevzali věci, které nebudu potřebovat, a tím srážím váhu batohu o pár kilo dolů. Pak vyrážíme do kopců. Tempo přátel je svižné. Když se o pár kilometrů dále rozdělujeme, nabízí mi kamarádi, že mě raději zavezou domů. To odmítám. Přes noc mají být největší mrazy. Už jsem se téměř rozhodl, že to zítra zabalím, ale tuhle výzvu si pro sebe musím ukrojit. Rozdělujeme se. Šlapu dál a sněhu přibývá. Na hřeben jsou to čtyři kilometry. Místy se brodím až po prsa sněhem. Přede mnou jde asi jen jeden člověk. Za chvíli míjím vyčerpaný pár na sněžnicích a jdu úplně na špici. Nevím, jak dlouho jsem na cestě. Nevím, kolik mám za sebou kilometrů, ale chci, aby to stoupání už skončilo. Předbíhá mě nějaký chlapík. Má určitě přes dva metry. To, co on má po kolena, mám já skoro po pás, ale aspoň trochu prošlapává cestu v čele. Za chvíli se mi ztrácí z dohledu. Uhýbá pryč do lesů mimo značenou stezku. Opět se brodím sněhem v čele sám. Rád bych si sednul, jenže není kam, všude je jen masa sněhu. Opět přemýšlím, co mě sem přivedlo. Je to snad pýcha. Proč se musím pořád někam hnát? Nevím, ale tato otázka se mnou jde celý den. O dlouhý čas později jsem na hřebeni. Je zde krásná vyšlapaná cestička a všude jsou smějící se lidi. Mám v sobě klid. Konečně si na chvíli ten mráz užívám. Slunce svítí a výhledy na zasněžené hory jsou úchvatné. V chatě si dávám česnečku a teplý čaj, jenže za chvíli je mi zima, a tak jdu dál. Od paní v okýnku jsem se dozvěděl, že o tři kilometry dále je místo na táboření, ale že je všechno metr pod sněhem. Jdu dál. Na stromech se opět objevuje svatojakubské značení. Bolí mě staré zranění paty, občas hodně kulhám. Jsou tři hodiny. Myslím, že jsem dnes ušel sotva deset kilometrů. Docházím na Muřínkův vrch. Vidím, jak se kouří od prázdného ohniště. Vím, že musím konat rychle. Odkládám batoh. Beru mačetu a brodím se po pás sněhem ve snaze najít suché dřevo. Čas běží. Připravuji si malou zásobu bokem, ale když chci vyrazit pro další, přicházejí dva kluci a dávají se se mnou do řeči. Během chvilinky se dostáváme k velice vážným tématům a bavíme se i o bohu. Kluci berou mé dřevo a všechno ho pálí. Mé tři hodiny tepla se právě mění na popel, ale za nezapomenutelné setkání mi to stojí. Kluci odchází a já rychle stavím stan. Každou chvíli si musím štípající prsty rozehřát u ohně. Spaní mám nachystáno, spacák je z jedné strany celý zmrzlý. Trochu se začínám obávat noci. Beru mačetu a běžím shánět další zásobu dřeva. S blížící se nocí je čím dál větší ticho. Je bezvětří, na nebi svítí měsíc a jediné, co jde slyšet, je praskání dřeva v ohni. Jasně světlemodrá barva zimní oblohy je úchvatná. Stromy jsou pokryté sněhem a opodál je silueta kapličky. Je to poprvé, co se na chvíli zastavuji a jen se nechávám unášet okamžikem. Lezu do mokrého spacáku, oheň venku dohořívá a mi je zima. Už vím, co mě celou noc čeká. Přemýšlím nad prohrou. Přemýšlím, jak moc si zakládám na tom, že vše, co si umanu, dokážu. Přemýšlím, do jaké míry to souvisí s mou pýchou. Rozhoduji se, že zítra skončím. Možná bych zvládl ještě pár dní, ale chci, aby mi byl začátek této cesty symbolem mé slabosti, mé prohry. Rána oštěpem do mého ega. Píšu si s kamarády. Mají o mě většinou strach. Jsem moc rád za to, jaké mám kolem sebe skvělé lidi. Skrz spacák na mne ze všech stran sahá chlad. Vzpomínám si, jak se u chaty všichni bavili o nejvíce extrémní noci. Zaznělo, že tady nahoře může být i přes mínus dvacet. Dívám se na mobil. Je sedm hodin večer a do rána je daleko. S postupující nocí je mi čím dál větší zima, ale zažil jsem i horší. Přemýšlím, jestli jsem to třeba všechno nepodcenil a jestli si nebudu muset uprostřed noci volat horskou. O další hodiny později se zima prohlubuje, ale spacák mě alespoň trochu hřeje. Vím, že to bude v pořádku.
Ráno se budím a zjišťuji, že jsem si venku nechal boty. Všechno je pokryté námrazou. Házím ven bundu a stoupám si na ní. Zapalovač nechce od mrazu hořet. Nakonec se mi přeci jen podaří zapálit svíčku a od té oheň. Svítí slunce, a když si odmyslím mrazivou noc, je to jedno z nejkrásnějších rán, co jsem zažil. Přichází chlapík a s úsměvem se dává do řeči. Zatímco mi nalévá čaj s rumem, dívám se na kapličku za ním. Za chvíli v sobě mám ještě dva panáky silné slivovice. Lezu do zmrzlých bot a snažím se nevnímat bolest. S chlapíkem probíráme jeho mládí, je zde poprvé od jinošských let, a tak vzpomíná na to, jak se kdysi hrálo v hospodách na kytary za útratu a jak to všechno bylo tak nějak jinačí. Po nějaké době se chlapík podívá na hodinky a loučí se se mnou. Rychle balím stan a vydávám se na cestu dolů do údolí, kde sedám na autobus a cestu končím skoro dříve než začala.
Teď už sedím v teple a přemýšlím, zda a kdy mám pokračovat? A nebo jestli mám na chvíli zmizet někam do tepla? Co však udělám teď, to už vím. Dám si teplou sprchu, najím se, vstřebám nezdar a vymyslím, co dál.