Roadtrip po Balkánu
Krátké shrnutí cesty do daleké Albánie. Dne 25. července 2017 jsme se vydali na roadtrip do daleké Albánie. Už první den jsme dorazili do noční Budapešti. Udělali jsme si krátkou procházku městem a pak zamířili hledat nějaké dobré místo na přespání. Ráno jsme se probudili na krásném paloučku u cesty a odpoledne jsme se už procházeli Bělehradem. Prvních pár zemí jsme projeli celkem slušným tempem. Auto, které mi daroval strejda, vypadalo, že nás doveze daleko a bez poruch. Ráno jsme opouštěli Srbsko, v poledne Bulharsko a večer jsme už byli v Rumunsku a čekala nás procházka noční Bukureští. Později v noci jsme to tak ve stovce málem napálili do stáda krav, naštěstí řidič zachoval chladnou hlavu a těsně před stádem to dobrzdil. Všude okolo auta procházely krávy. O pár chvil později byly pryč a my mohli dále pokračovat nočním Rumunskem. O pár dní později jsme v Bulharsku navštívili komunistickou stavbu „Buzludzha“. Tam se očekávané klidné dopoledne proměnilo v prodírání se mezi mnoha tisíci účastníků celostátního setkání komunistů = noční můra pro všechny. Všichni na nás mávali, protože si mysleli, že jsme přijeli až z dalekého Česka, abychom oslavili společně s nimi komunistický svátek .
Do Kosova nás nepustili, a tak jsme se přes Makedonii vypravili do Albánie. Bohužel se před hranicemi auto rozhodlo zrušit posilovač a brzdy, takže jsme byli nuceni najít servis. Místní mechanik nám k tomu řekl jediné – „this car is a piece of shit“ – s čímž jsem rozhodně nesouhlasil. Po chvíli jsme ale naštěstí sehnali potřebné kapaliny, zase jsme měli auto v pořádku a mohli frčet dál. Automechanik nám povídal, že Albánie je skvělá země, ale že je tam „too much freedom“, což samozřejmě nám jako Středoevropanům a turistům spíše vyhovovalo. Albánie byla úžasná. První jsme jeli v noci kolem divokých psů, kteří byli všude okolo cest. Naštěstí Kuba a Dan našli skvělé místo na nocování, na což jsme přišli, až když jsme vstali. Ráno jsme totiž zjistili, že jsme asi pouhých padesát metrů od nádherné pláže, kam jsme si zašli do restaurace. Pláže byly téměř bez lidí, ale přitom tak krásné, že jsme si připadali jako v nějakém luxusním letovisku. Koupání bylo příjemné a jídlo taky. Moc jsme si to užili a konečně jsme pár dní mohli plně relaxovat bez řízení.
Měli jsme před sebou posledních par míst. Dojeli jsme do Chorvatska, které nás přivítalo krásným mořem a pobřežím bez lidí. Čekala nás ještě Medžugorie, Mostar a poslední bod cesty, Sarajevo. Černá hora byla skvělá. Dali jsme si přestávku od vypečeného auta a celý den jsme se jen váleli na pláži a v podvečer pokračovali dál. V autě jsme poslouchali salumuna a užívali si krásné červánky a teplý letní večer. Ani nás neminuly drobné komplikace. Auto bylo zaseknuté v příkopě a já byl už celkem naštvaný. Chtěl jsem aby se s ním po návratu dalo ještě jezdit, což ostatní členové až zak neřešili. Naštěstí se auto podařilo pomocí místních dostat ven a mohlo se pokračovat dál z Medžugorie do Mostaru a pak do Sarajeva. Mě nejvíce nadchla Bosna. Spali jsme v nádherném kempu a ráno jsme si šli zajezdit na kajacích. Ráno bylo úžasné. Mostar byl pro mě krásnou zastávkou, protože jsem jsem jej znal jen s redbul TV se závodů ve skocích do vody. Sarajevo mě však nadchlo ještě o něco víc. Krásně se zde snoubili různé kultůry ve vzájemné toleranci. Atmosféra, která zde byla, mě absolutně uchvátila. Pestrost kultůr se zde střetávala na každém rohu a tvořila úžásnou exotickou směs barev a vůní. Ani jsem se nenadál a už jsme pomalu Bosnu opouštěli a mířili si to zpátky domů.
