Poslední špetky naděje v to, že je ve mně ještě kousek dobrého, byly nenávratně pryč. Teď už jsem byl jen zlý. Ležel jsem na posteli a plakal. Plakal jsem nad životem, plakal jsem nad smrtí a taky sám nad sebou. A jediný člověk, kterého jsem měl největší nutkání prosit o odpuštění, byl mrtvý. Změnit sebe a svůj život jsem párkrát zkusil, jenže veškeré pokusy pro mne byly jen hořkým zklamáním. Buď se nepovedly, nebo se nesetkaly s pochopením okolí. Mé snažení mne tahalo do větších a větších nesnází, připadal jsem si podobně jako Dorian Gray, jenž se mermomocí snažil napravit svůj obraz, ale ač se snažil sebevíce, stejně všechna jeho snaha skončila tím, že se nezvládl dívat sám na sebe. I já jsem zažíval podobné pocity a sám sobě jsem se hnusil, jak se jen člověk člověku hnusit dovede. Mé činy byly tak odporné, že jsem sám nad s sebou vynesl soud. A to ten nejvyšší. Neboť člověk mého charakteru, neschopný se změnit, zasluhuje jen smrt. A to pro dobro své, tak pro dobro celé společnosti. Neboť ten, kdo je mrtev, již není schopen činů zlých. S tímto přesvědčením jsem se vydal druhého dne k večeru vykonat spravedlnost. V kapse jsem měl ještě pár ukradených peněz, za které jsem si koupil láhev rumu a krabičku cigaret. Více jsem nepotřeboval. Nasedl jsem do tramvaje a za doprovodu zvuků skřípějících kol jsem se vydal k torzu opuštěné budovy, která se nacházela kousek od Frýdlantských mostů… chtěl jsem se zabít. Ale naštěstí jsem se na střeše opuštěného panelového domu rozhodl jinak, a tak započala má cesta do Santiaga de Compostela.